Pes a dítě
Dnes jsem v časopise „Psí sporty“ četla článek od paní Štýbrové– Těhotenská. Bylo to moc milé čtení a od srdce jsem se zasmála... Bylo to totiž tak důvěrně známé... :-) Tento článek byl posledním impulsem abych se konečně odhodlala hodit „na papír“ i vzpomínky svoje..
Když nakouknete do webových diskuzí pod zprávami o problémech psi x děti. Může se zdát, že majitelé psů (zejména psů nazývaných jako „bojová“) a rodiče jsou dva znepřátelené tábory, které společně bojují o místo na Zemi... Ve skutečnosti je však spousta rodičů současně majiteli nebo dokonce chovateli psů. Když může soužití pes – dítě fungovat v jedné domácnosti, pak je to myslím nejlepším důkazem toho, že na světě není místo pouze pro psy nebo děti... Je pouze nutné, aby se obě strany vzájemně respektovaly...
V následujících řádcích se nechci pokoušet o všeobecný rozbor situace, ale ráda bych Vám pouze vyprávěla, jak se já jako pejskařka rvu s mateřstvím.. :-) Současně tak odpovídám na časté dotazy ve stylu- mám si pořídit psa, když plánujeme mít děti, nebo jak zvládáte tolik psů plus dítě, nebojíte se... atd.atd.
Než se narodila naše dcera Tina, patřila většina mého volného času psům. Věnovala jsem se sportu, výcviku, výstavám... zkrátka všem možným aktivitám se psy. Když jsem – dnes už před více než 5 lety- zjistila, že jsem těhotná, přišlo to absolutně nevhod. Měla jsem doma tři psy svoje plus zapůjčenou fenu a na daný rok spousty plánů... Jo, člověk míní, život mění.. První měsíce jsem trpěla nevolnostmi, ale naštěstí mi velice pomáhali svižné procházky se psy.. Když jsem byla ve 3. měsíci narodil se u nás vrh 10 štěnat pitbullů. Skákala jsem kolem feny se štěnaty, lítala po lesích, jezdila po akcích... Moje životní tempo se prakticky vůbec nezměnilo.. Matně jsem tušila, co mě po porodu čeká, bylo mi jasné, že to bude zpočátku náročné... Ale jak už to tak bývá všechno je nakonec poněkud jiné, než si člověk představuje...
Z vrhu, který jsme v roce 2004 ve spol. s Geneticem odchovali, jsem si nechala dvě feny a z Geneticu jsem si vzala ještě další štěně- pejska z jiného vrhu. Lítala jsem s nimi po lesích doslova až do předposledního dne před porodem.. Teprve po porodu se můj život opravdu obrátil naruby. Najednou jsem měla v rukou dítě a byla jsem z toho jaksi v šoku... :-) Nikdy jsem neměla moc smysl pro děti a malé miminko jsem v životě na starost neměla.. Myslela jsem však, že pocit zodpovědnosti a péči o mládata mám už nacvičeny od psů.. Jak naivní představa. :-)) První dny mi dělal problém každý drobný úkon kolem dcery, měla jsem pořád strach, že něco udělám špatně, bála jsem se pořád a všeho... Psy jsem brala na každou procházku s kočárkem, trávili tak venku dost času, ale už mi absolutně nezbývala energie učit je cokoliv navíc, než základní pokyny nutné k chůzi vedle kočárku.. Trvalo mi několik měsíců, než jsem si na svoji novou roli navykla... Mohu tedy zodpovědně říci, že naši psi přivykli mému mateřství mnohem snadněji a radostněji než-li já.. :-) Od prvního dne reagovali na dceru přátelsky. Fungovali také jako první „hračky“ . Když jsem potřebovala dceru zabavit stačilo uložit ji tak, aby viděla na psy. Reagovala na ně úsměvy a radostným kopáním nožičkami.
Jak Tina rostla, zajímala se o psy stále víc a víc, ze mě padala přehnaná úzkostnost a kolem druhého roku dcery, už bylo spíše o strach, aby nám ji neodebrala sociálka, kdyby ji někdo natočil, jak se válí se psy po zahradě a v kotcích... :-) Bohužel co se týče aktivit se psy, bylo to s malým dítětem stále poněkud problematické. Když jsem otěhotněla, byly moje plány jednoduché. :-) Dám si první půl rok pauzu, ale pak začnu dávat dceru na hlídání a začnu se psy zase normálně fungovat... Hezké to plány. :-) Praxe vypadala bohužel opět dosti jinak. Babička měla zdravotní potíže a do hlídání se nehrnula... Takže jsem všude chodila s kočárkem nebo klokankou. Procházky lesem nebyly problém, ale nedej bože se někde chtít zastavit a nechat dceru chvíli v kočárku stojícím na místě- v tu ránu byl řev.. Výstavy, jejichž nedílnou součástí je dlouhé čekání :-), byly pro všechny zúčastněné očistcem... Jak rostla tak navíc začala z kočárku i vztekle vystupovat, třeba i za jízdy, když už jí to bylo dlouhé... Zůstávali jsme tedy u procházek do lesa, kdy část cesty šla i pěšky- takže příšerně pomalu.. A já si pořád namlouvala- až bude větší bude líp.. Ach já naivka! Bylo naopak hůř. Vyrostla z kočárku, takže v něm byla zmačkaná a čím dál méně ochotná v něm zůstat... Pěšky ještě houby ušla.. V zimě navíc byla co chvíli nemocná, takže jsme museli být doma.. Nejhorším obdobím tedy byly měsíce kolem 3.roku. To jsem se nedostala téměř nikam.. Obrat k lepšímu nastal až cca po 4.roce, kdy už se z ní stává „trochu člověk“ a už i venku něco ujde.. A zejména jsem se konečně dočkala hlídání a brzy se dočkám i školky.. Ale já jsem tvor nepoučitelný, takže jsem se letos vrhla do mateřství podruhé. Tentokrát ne se třemi nebo čtyřmi, ale s 15-ti psi. Věřím,že tentokrát už mě příchod dítěte tolik nešokuje :-) , ale život nám stále chystá nějaká překvapení. Pro toto těhotenství jsem si naplánovala, že budu opět až do porodu plně aktivní.. :-) Tentokráte ještě mnohem více než minule, protože konečně máme auto vhodné i pro delší cestování... Ano, jsem nepoučitelná. Ač jsem věděla, že ne každé těhotenství je tak bezproblémové jako bylo moje první, možné potíže jsem si nepřipouštěla. Bohužel potíže přicházejí obvykle odkud je nečekáme, takže tentokráte mě pro změnu začalo hned od počátku zrazovat zdraví... Ubrat z „kynologického“ vytížení mě nepřinutilo ani výrazně zhoršené astma, ale začalo mi už docházet, že to vážně nemusí být tak snadné jako minule. Nadále jsem však lítala po lese se psy atd., odchovala jsem vrh 10 štěnat pitbullů, poté se nám narodil vrh russellů... Bohužel začátkem 6. měsíce těhotenství se moje tělo už opravdu naštvalo a dalo mi to rázně najevo.. Skončila jsem na pohotovosti a verdikt lékařů zněl jasně- klidový režim.. Nastalo čeho jsem se obávala, navíc obohaceno o neustálý strach, zda nebude ještě hůř... „Klidový režim“ dodržuji teprve 3 týdny a jen částečně- protože s tolika psy to prostě příliš nejde- a je to pro mě hrozný nezvyk,vůbec si neumím představit jak takto přečkáme třeba ještě i řadu týdnů... Doufám, že vše už bude v pořádku, ale už bych raději neměla nic moc plánovat, protože život stejně uchystá člověku mnohá překvapení- milá i nemilá...
Všem kdo se mě ptají, zda si mají pořídit štěně v době kdy plánují rodinu, nebo raději později, mohu tedy řici jen to, že vždy záleží na okolnostech. Kolik času má manžel či přítel, aby se psem vypomohl... Zda mají „hlídací babičky“ atd. atd. Když babičky „nebabičkují“ a manžel věčně není doma, může být pes po porodu velkou zátěží. Ale dá se to zvládnout a pes může být skvělým lékem na poporodní depky.. :-) Žena na mateřské také tráví doma spoustu času a je milým rozptýlením mít vedle sebe nejen dítě ale také psa nebo psy..
Také záleží jaké máte ambice. :-) Postarat se o jednoho mazlíčka malé rasy, jistě nebude vážný problém. Ale plánujete-li se psem jakkoli pracovat na vyšší úrovni, pak je to samozřejmě náročnější a skloubit např. návštěvy cvičáku s péčí o malé dítě, může být za určitých okolností poněkud problematické...
Samotné děti bývají psími kamarády nadšené... V mnoha rodinách je kynologie spíše domenou mužů a ženy s dětmi zůstávají trošku opodál... Naše Tina však odmalička žije ve středu veškerého dění – nic jiného jí vlastně ani nezbývá :-). A zatím se zdá, že se na ni kus z mojí lásky ke psům přenesl. .. Ne každé dítě pejskařů se stane v budoucnu také pejskařem, ale každopádně věřím, že kontakt se psy nějakým způsobem prospívá všem dětem.. At už žijí „ve středu psí smečky“, nebo jen v její blízkosti...
Ač jsem zjistila, že je velkým rozdílem mít psa a být rodičem, jedno je podobné. Pes i dítě jsou radostí pokud je vše v pořádku a zdravíčko slouží, ale také velkou starostí a zátěží fyzickou i psychickou pokud něco neklape... A s vědomím tohoto je nutno k plánům na rodičovství i vlastnictví psa přistupovat... Nic se zkrátka nedá předem nalinkovat. :-)
Vždycky jen tiše závidím všem těm vrcholovým sportovkyním i mnohým kynoložkám které mají ochotné babičky, jiné hlídání, nebo prostě jen klidné děti a tak při nich vše hravě zvládají... Ted už vím, že člověk nesmí nic odkládat a couvat před drobnými nesnázemi, protože nějaké komplikace se najdou vždy a je tedy nutné na nic nečekat a dokud to alespon trochu jde, pustit se do práce... Chce se mi napsat, že při druhém dítěti už nebudu na nic čekat a dokud bude malé v kočárku, budu se snažit co nejvíce se psy pracovat... Ale raději už nebudu nic konkretního plánovat... Jen mi to nedá a musím všem kolegům „pitbullářům“ vzkázat, že pokud to jen trošku půjde, tak se co nejdříve „vrátím“ a pustím se do práce zase naplno... :-)
Lenka Svobodová
Dynamic & Dynamic Life
